Mistr tradiční rukodělné výroby Plzeňského kraje
Obor Pletení z proutí / košíkářství

Mgr. Zdeněk Pikal, Hostouň

Pan Mgr. Zdeněk Pikal se narodil 11. ledna 1970 v Sokolově. Jeho otec pracoval jako projektant, maminka jako dělnice. S pletením z proutí začal na přelomu tisíciletí, kdy dodával manželce do obchůdku pomlázky. Ty pak začal zdokonalovat a různě zdobit. Ke košíkářství ho přivedla touha udělat manželce radost vlastnoručně vyrobeným dárkem. Oslovil zkušeného košíkáře pana Skalu z Mutěnína, který mu ukázal základní postup pletení košíku. Aby se zdokonalil v technice, oslovil další staré košíkáře, včetně odborníka pana Urbana z Poběžovic, který se řemeslu vyučil a celý život pletl. Bylo mu však tehdy cca 90 let, a tak řešili více teorii a literaturu k prostudování. Pan Pikal se postupně zdokonaloval a začal dodávat do rodinného krámku i košíky, o které byl velký zájem, a s požadavky zákazníků i další produkty: přidávačky, nůše, ošatky, krbové koše, koše na prádlo, zásuvky a další.
S kolegy košíkáři, např. s panem Šupem z Kocourova či s panem Dvořákem z Veltrus, se navzájem podporují, pomáhají si a radí se. Na návštěvě u pana Pikala byl i zesnulý pan Juriga ze Slovenska, autor knihy Košikárstvo, s nímž chtěli napsat knihu o pletení z proutí.
V roce 2010 se pan Pikal dostal na svůj první řemeslný jarmark do plzeňské ZOO, kde byla po jeho výrobcích značná poptávka a mnoho lidí projevilo zájem i o kurzy a o předvádění pletení na jejich akcích. Od té doby jezdí po řemeslných trzích po republice i do zahraničí – zejména do Německa. Od začátku košíkářské činnosti si proutí pěstuje na svém prutníku a následně ho zpracovává – suší, vaří, loupe, štípe, hobluje. Toto proutí pokrývá většinu spotřeby materiálu, nicméně část musí přesto dokupovat z plantáží.
V současnosti plete klasický sortiment proutěného zboží, snaží se uspokojovat zakázky různého druhu a věnuje se i opravám starých výrobků. Kromě hlavního sortimentu, tedy košů z neloupaného proutí (v kombinaci s dalšími materiály), tvoří další důležitou část jeho produkce hlavně dvojuché přidávačky různých velikostí na trávu či dřevo.
Košíkářstvím jako řemeslem se však neživí, neboť v současné době levného dovozu košíků z východu není lehké konkurovat. Povoláním je učitel ve výchovném ústavu.
Jako materiál nejvíce používá neloupané proutí, protože je nejdostupnější. Používá se na pracovní koše, kde kůra slouží jako ochrana před opotřebováním. Další hodně používaný materiál je mízované proutí. Jedná se o čerstvé proutí, které má mízu a dá se snadno sloupnout. Proutí je pak bílé a lehké. Je však náchylné k plísni, proto je košíky s mízovaným proutím třeba chránit před velkou vlhkostí.
Na pletení ozdobných či nákupních košíků používá vařené proutí, kdy se vařením změklá kůra odstraní a proutí dostane nazlátlou barvu. Pro zpestření lze použít i jiné materiály jako vrbové šény, pedig, slámové úplety, mořskou trávu či vodní hyacint.
Ohledně techniky pletení vychází pan Pikal zpravidla ze základního košíkářského kříže, který se vyplete do požadované velikosti a tvaru. Pomocí stojáků se určí tvar budoucího koše, který se pak pomocí zpevňovacích výpletů - rýmovek a vyplňovacích výpletů vyplete do požadované výšky. Koš se pak zakončí vhodně zvolenou uzavírkou. Na koši se pak dle potřeby dodělá ucho či ucha, na spodní straně pak noha, což je nápletek zabraňující ošoupání stojáků. Technik je mnoho a jejich různou kombinací vznikají různé vzory. Každý košíkář má své oblíbené techniky a tak může dát košíku svůj osobitý rukopis.
Své dovednosti předává pan Pikal zájemcům na košíkářských kurzech, které se konají několikrát ročně v počtu cca 20 lidí. Základy pletení ukazuje i ve škole v rámci pracovního vyučování, kdy si děti, zejména na jaře, zkouší jednoduché ošatky či různé druhy pomlázek.

foto: Jan Kavale, archiv Mgr. Zdeňka Pikala