Nositel: Městys Koloveč
Kolovečský divotvorný mlýn na báby
2021
Nemateriální kulturní dědictví Plzeňského kraje
Jedná se o ojedinělou lidovou slavnost, taškařici spočívající v oslavě života na venkově, jejímž tématem je originální způsob „omlazování“ něžnější poloviny obyvatelstva Kolovče prostřednictvím zdejšího divotvorného mlýna, který přemílá staré báby na mladá děvčata.
V současné tradici během slavnosti probíhá ochotnické představení, taškařice zasazená dějem do počátku 19. století, při kterém místní rychtář a konšelstvo, řešící na svém zasedání běžné denní problémy, rozhodnou na základě požadavků místních žen o zprovoznění divotvorného mlýna. Ten přijede, tažený párem koní, během představení na venkovní scénu. Po seřízení mlýna do něj postupně vstupují jednotlivé báby a po jejich fyzickém přemletí, zajišťovaném mlýnskou chasou, z jeho útrob vycházejí mladé dívky. Poté, co jsou uspokojeny požadavky nejžádostivějších místních žen v čele s rychtářkou, projíždí mlýn průvodem po městečku a za doprovodu muziky a diváků postupně přemílá jednotlivé zájemkyně z řad přítomných žen, které mají zájem o omlazení. Slavnost má v širokém okolí velký ohlas, zúčastňuje se jí cca 5 - 7 tisíc diváků, pro které je připraven bohatý doprovodný kulturní program. Hlavním pořadatelem slavnosti je městys Koloveč a nositeli tradice jsou všichni jeho občané. Pověst o Kolovečském mlýnu vznikla pravděpodobně na počátku 19. století, přičemž za první dochovaný výjev z vlastního přemílání bab na mladá děvčata v Kolovečském mlýnu je v historické literatuře považován obraz na dřevě z roku 1858, údajně uložený ve Vlastivědném muzeu Dr. Hostaše v Klatovech, který však bohužel ve sbírce nebyl dohledán. Tradice údajně vznikla na základě skutečných událostí, kdy občané Kolovče nelibě nesli, že oni – měšťané musí vozit semlít obilí do okolních vesnic. Bylo to dáno tím, že městečko nemělo dostatečný vodní tok, na němž by mohl být mlýn, zatímco každá blízká osada měla mlýny i dva. A tak jeden místní podnikavec postavil v Kolovči mlýn parní. Chtěl tak dokázat, že řemeslnická obec může mít i tento obor podnikání a že kolovečští nebudou muset již pro mouku jinam. Brzy se ukázalo, že parní mlýn nemůže konkurovat vodním klepáčům – provoz byl dražší a mouka horší. A tak kolovečští sedláci zase začali jezdit s melivem k pánům otcům „na vodě“ a do místního parního mlýna se trousily s mletím jen staré babičky – výměnkářky se svými pytlíčky obilí. Mlynáři z okolí viděli, jací zákazníci kolovečskému panu otci zbyli, a začali roztrušovat, že babky k němu chodí, aby semlel je, a ony opět omládly. Mlynář, bez toho již v úpadku, mlýn zrušil, ale místní chasa na posměch udělala maketu mlýna a o masopustu s ním projížděli po obci a karikovali přemílání starých bab na mladé dívky. Tento masopustní zvyk se lety přeměnil na samostatnou slavnost, při níž se jezdilo s mlýnem po městečku. Od r. 1949 se slavnost koná formou ochotnického představení na přírodní scéně v Kolovči se závěrečným průvodem po obci. Původní scénář k této lidové hře a záznam o jeho autorech se bohužel již nedochovali. V roce 1959 však byla na základě dochované tradice zpracována nová verze scénáře, jejímiž autory byli redaktoři plzeňského rozhlasu Josef Koenigsmark a Eva Reinvaldová. Po roce 1989 tento scénář doznal postupných úprav, kterých se ujali místní ochotníci Karel Řeháček, Karel Cozl a nejnověji Martin Volf, současný principál a autor divadelních her ochotnického spolku „Kolofantí“, jehož členové od roku 2010 v této hře převážně účinkují společně s ostatními občany městyse Koloveč. Ve hře se objevuje množství odkazů na místní události, zvyky, nářečí i postavy a postavičky z historie obce. Mletí probíhalo v historii nepravidelně a tradice byla též na delší dobu přerušena v padesátých letech 20. století s příchodem komunistického režimu. V novodobé historii této tradice, tj. od roku 1989, se mlelo v Kolovči již sedmkrát a to v letech 1991, 1997, 2000, 2005, 2009, 2014 a 2019, tedy v cca 4 - 5 letých intervalech.
